„Ó, ženo má, tys měla pravdu! Ta prokletá stařena tě odvedla! Proč jsem ji pouštěl do domu?! Projdu celý svět, ale svou milovanou ženu musím najít!“
Příběh se odehrává v Ardavském údolí, které neleží na žádné mapě. Jistota ale je, že na jih leží Osmanská říše, se kterou se teprve nedávno přestalo válčit, na západ jsou bohaté Benátky a Řím, na východě leží širá země ruských carů a jen kousek severněji, ve Vídni, sedí na svém trůně nejsvrchovanější pán údolí, císař rakouský. Z východu proudí cenná koření, Orient je tajemný, ocel je švédská či damascénská, a když je někdo vzdělaný, jistě byl ve Vídni či jiném velikém městě. Důležitý je zde kontakt těch, kteří údolí nikdy neopustili, a těch, kteří jim mohou dle vlastní úvahy povídat příběhy o zázracích toho velikého světa tam někde venku.
Zde stojí vesnice, kterou by jinde nepohledal: místo pokojných vesničanů podobných ovcím zde žijí tvrdí strážci hranic, kteří brání starý svět před musulmany. Staří zde dbají na dodržování tradic a mladí se už nemohou dočkat příští slavnosti. Na tvrzi, k níž vesnice patří, vládne rod Borogravů, pevný štít vesničanů proti bestiím, se kterými si ani jejich čakany neporadí. Údolí je totiž místo jak nebývalé krásy a zázraků, tak hrůzy. V hlubokých lesích žijí podivné bytosti nepodobné lidem. V troskách starého mlýna a v podivné kovárně žijí samotářští, podivínští tovaryši. A v posledních dnech se údolím nesou písně a příběhy kočovníků.
Linky a příběhy procházejí skrz naskrz celou hrou napříč skupinami, ale každá skupina má svou atmosféru, svoje zvyky a svůj způsob hry. Více o skupinách se dočtete v záložce Skupiny.
Každá skupina má svá pravidla, tradice a zvyky. Ty jsou sdílené a velmi, velmi důležité. Pokud se někdo dostane do konfliktu s pravidly, je to proto, že mu tak velí jiné zvyklosti. Antigoně velí božské zákony morálky pohřbít svého bratra, a proto to udělá i přes explicitní lidský zákaz. Ovšem nečiní tak proto, že by snad nevěřila ve vůbec žádná pravidla. Vnitřní sounáležitost s pravidly a zvyky skupiny a s tím, že mají smysl a je potřeba je dodržovat, je důležitou součástí nastavení hry.
Ať je skupina jakákoliv, myšlení jejích členů je pohádkové, magické, ne striktně racionální, jak jsme zvyklí. Každý úkon má svůj symbolický význam, život má smysl a věci nepotřebují být rozebírány na jednotlivosti a vědecky vysvětleny. Přece jen v prostředí stálé konfrontace s nadpřirozenem je jejich postoj mnohem logičtější než snaha zjišťovat na základě vědeckého poznání, jak je možné, že se mrtvé tělo hýbe, a proč ho zastaví svěcená voda a modlitba. Důležité také je, uvědomit si, jak se liší či mění náhled a názory člověka, když si je neochvějně jistý, že jeho život má smysl, a že smrtí jeho cesta rozhodně nekončí. Byť názory na to, co nás po smrti čeká, se liší.
V rámci Cave Canem bude i možnost vzít s sebou děti od čtyř do deseti let (přibližně). Děti budou mít ve hře svou vlastní linku, která poběží paralelně s hlavním příběhem, a po celou dobu se jim bude věnovat jeden z organizátorů.
Jak budou fungovat děti ve hře?
V rámci hry se děti počítají jako náhodné mladší vesnické děti, které patří každé do nějaké rodiny, ale není to zcela klíčové. Nebudeme pracovat s žádnou úrovní rolí nebo připravených charakterů. Celou dobu je bude provázet jednotná linka vyprávějící příběh vesnických dětí. Součástí programu je jeden větší výlet po okolí denně (i tak nijak náročný), různé hry ve venkovní i vnitřní variantě pro případ deště. Připravena bude i noční bojovka pro nejodvážnější dobrovolníky. S dětmi je během hraní možné normálně interagovat, budeme rádi, pokud to bude v roli, zážitek to jen umocní.
Jen ta nejmladší byla nesvá a řekla: „Nevím, vy se těšíte, ale mně je dnes tak divně úzko u srdce, určitě se stane nějaké neštěstí.“
Vše v pohádce je silně ovlivněno osudem, zapsáno zlatým písmem ve veliké knize kdesi daleko. Každý se rodí a už do kolébky dostává od sudiček požehnání a závaží na celý život.
Každý hráč obdrží do hry svůj svitek, ve kterém je zapsán jeho osud v jeho hlavní zápletce. Hráč si vždy čte jen příští bod příběhu, který je třeba v daný čas naplnit, nějaký zásadní milník, který se musí stát a není žádného vyhnutí. Jak ho naplní, je už na něm, a často zde najde i volbu, ve které si bude moci přímo vybrat. Věříme, že sudba je pro hráče mocný nástroj. Dostanete do ruky svou budoucnost a určitý mantinel, v rámci kterého budete hru vytvářet. Jaký ale váš příběh bude, jak se k milníkům sudby dostanete a jak vše vyzní bude jenom na vás.
„Kostěj vyjel, dohonil Fjodora Tugarina, rozsekal ho na drobné kousky, položil je do vysmoleného sudu, sud sevřel železnými obručemi a hodil do siného moře. A Marju Morevnu odvezl domů.“
Obzvláště ve vsi se někdo sem tam porve. To je pak taková legrační strkanice plná křiku, zpomalených náznaků a fandění od ostatních.
Jakmile někdo vytáhne byť nůž, rvačka a zábava končí a jde do tuhého. Budete vybaveni měkčenými replikami zbraní, kterými se budete bít. Když vás někdo zasáhne, zahrajete zranění. Kolik ran přežijete vám říká vaše Odolnost.
Odolnost stanovuje, kolikrát vás může někdo praštit či vám jinak ublížit, než vás vyřadí. Pokud si vás po boji nikdo nevšímá, časem se zvednete s jednou Odolností a můžete si celkem hbitě někam dojít pro pomoc. Odolnost se vám vrátí mezi scénámi: ať už když vás někdo ováže nebo protože se v extrému sami dostanete z ran.
Zemřít je možné buď na vlastní rozhodnutí (zdá se vám to hezké), ze sudby či nějakého jiného silného příběhového napovězení (pokud vás například sežere Baba Jaga, je dobré si říct “aha, to asi udatný Pjotr nerozdýchal”). Některé větší střety budete mít poznačené jako osudové – či to poznáte například ze světel, hudby a tak dále.
Chtělo by se říct, že každá skupina má svůj styl a každá jedna postava je v centru jedné vlastní pohádky. Přesto celou hru něco spojuje, něco, co je vlastní všem pohádkám a něco, co vytváří její podtón. Něco, co najdete jako průpovídku v pohádkách Grimmů tak často, až je to tísnivě znepokojující: „A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.“
Cave Canem je i o plynutí našeho vyměřeného času a o tom, co na konci tohoto času čeká. Jejím velkým tématem je vztah ke smrti a každá skupina k ní má svůj unikátní přístup, který je někdy explicitní, někdy zakopaný trochu hlouběji.
Postava může zemřít, a to ať už na základě boje, temných úradků či požehnaného věku. Smrt postavy, to je vždy pro skupinu velká událost, které je třeba věnovat pozornost a nakládat s ní důstojně. Na naší hře ale ani smrt není nutně zlá a špatná – i proto, že většinou se jí lze vyhnout.
Ve hře je přítomno množství postav, které zemřou v průběhu a znají termín své smrti. Do hry se pak vrací jako druhé postavy či v nějaké jiné podobě. Samozřejmě to se vás bude týkat jen v případě, že nám v přihlášce řeknete, že vám takovou postavu nevadí hrát. Smrti v boji se dá většinou vyhnout a pokud do boje jdete s posledním bodem Vůle, víte, co riskujete, a jedná se o vaše rozhodnutí a riziko.
Velkou částí hry přítomnou téměř ve všech skupinách jsou rituály v různých podobách. Ve vesnici vynášejí Moranu, slaví Kupadelnice a připravují se na Podzimní slavnosti. Kočovníci mají své rituály ve formě tance a zpěvu. Pro bytosti v Lese je v rituálech klíčový oheň. Tančí do zvuků bubnů, dostávají se do transu, jsou ve spojení s přírodou. Učni Mlýnu a Kovárny provádí své černé umění a udržují ve stálém chodu své děsivé pece.