Ozval se smích a výskot, jak skupinka prostovlasých dívek přiběhla na náves. Tam už hrála hudba, hořely ohně a do výšky se tyčila pentlemi ozdobená májka. Jasný ženský hlas zpíval o lásce. Dívky se chytily za ruce a točily se v kole. Mládenci podupávali do rytmu, tleskali a pokřikovali na ně. Uprostřed tančila Senka Zubovičů, dlouhá sukně kolem ní zběsile vířila, jak se tempo písně zrychlovalo. Nikolaj je chvíli pozoroval, pak do sebe obrátil pohár vína, aby si dodal odvahy, a za povzbuzování svých kumpánů rázně vykročil. Chytil Senku za ruku a protočil ji, až zavýskla. Odtančili spolu celou píseň, pak se mu dívka vytrhla, letmo ho políbila na tvář a se smíchem utekla. Nikolaj koutkem oka zachytil nasupený pohled své matky. Věděl, že to doma schytá, že jeho rodina se s rodinou Zubovičů odjakživa nenávidí a že mu takovéhle důvěrnosti s jednou z nich rozhodně neprojdou. Ale bylo mu to jedno, dnes jsou přece Kupadelnice a o takovéhle noci se může všechno.
Vesnice Ardávie stojí v podhradí tvrze rodu Borogravů už od nepaměti. Údolí odjakživa vře vášnivými spory, láskou i zuřivou nenávistí. Už dlouho tu vedle sebe sídlí několik rodin, z nichž každá má svá dramata a problémy a jejichž soužití nikdy nebylo jednoduché. Dva znesvářené rody tu soupeří o převahu a respekt. Leckdo nedokáže už dlouho najít společnou řeč s místní židovskou rodinou. Místní rychtář udělá cokoliv, aby si udržel své postavení. Statkářova dcera utekla pryč s kočovníky… V každé rodině se najde něco. Spory a hádky jsou na denním pořádku, stejně jako okamžiky radosti. Pravoslaví se tu mísí s lidovou vírou, dlouholeté tradice se střetávají s touhou po svobodě a rebelií mladých, rituály jsou svědomitě dodržovány a svátky se velkolepě slaví… a život ve Vesnici jde dál. Ovšem jak dlouho ještě? Poslední dobou staří začínají varovat, že se něco blíží. A možná mají pravdu – vždyť hned za Vesnicí leží Les plný podivných, nepřátelských tvorů, jejichž přítomnost místním na klidu rozhodně nepřidává.
Takových věcí by si všiml i nepozorný cizinec. Zkušenější člověk by si ale všiml i mnoha dalších věcí. Není zde lidí naivních a hloupých. Všichni jsou obezřetní, v chalupách i u pasu mužů je víc zbraní, než je i jinde na hranici s Turkem běžné, a do řeči místních pronikají podivné obraty, jako „odešel do Lesa“. Rakve se pak natřikrát svazují provazem, než jsou uloženy do země – a hrobů je zde požehnaně, sešlostí věkem zde zemře jen málokdo.
Mezi příběhy ve Vesnici si vybere každý to svoje. Najdete tu náměty z pohádek, rodinné vztahy, generační střety, boj o moc, víru i pověrčivost, přátelství, zradu, usmíření, zákulisní politikaření i ošklivá tajemství. A k tomu samozřejmě i lidové tradice a bujaré slavnosti, které určují chod života – v ostrém kontrastu k nebezpečí a výbuchům násilí. Vesnice je zkrátka středobodem dění!
(Všechny děti žijí ve vesnici.)
Tato skupina je pro vás, pokud chcete zažít:
Radovan byl nervózní. Ante přijel na tvrz teprve předevčírem a když se s ním setkal ve vesnici, mladý pán mu řekl, že jeho služby ještě pár dní potřebovat nebude, a ať si raději po prožité hrůze odpočine, pár dní nic nedělá. To bylo před dvěma dny, na svátek svatého Štěpána. Včera se přes den nic nestalo… až ráno přinesli do vesnice viditelně otřesení Anteho muži tři své raněné. Dvěma z nich už nebylo pomoci, třetí teď ležel u felčara v horečkách. Blížila se noc a Radovan čekal s cizinci na nádvoří. Bál se, že si ho Ante nechal zavolat, aby ho potrestal, vyčinil mu, před cizinci ho zmlátil. A že to byli nějací cizinci. Jako nového seržanta si Ante zvolil Itala skoro stejně starého jako Radovan, rozvážného, nemluvného chlapa. Druhý Ital, Giorgio Gironzolare, si teď pohazoval s nožem s pohledem úplně vyhaslým. Těžko pak říct, kdo mu z posledních dvou cizáků byl odpornější, jestli nervózní mohamedán nebo odporně zjizvený Tobi, kterému ve zdravém oku stále plál plamínek hněvu. Jedinou záchranou mu byl Tomislav – dobrý Tomislav, mladý Anteho sluha, kterého Radovan pomáhal vychovat. Změnil se ve světě. Vyrostl a na ruce mu přibyl prsten, to by Radovan tak brzy…
„Bůh s tebou, Radovane,” řekl Ante jistým hlasem.
„Nechť chrání váš rod a vaši povinnost, pane,” stihl se Radovan ještě navyklým způsobem uklonit.
„Nemáme čas na dlouhé řeči. Čas tvého odpočinku skončil – dnes nás povedeš na Starcova vřesoviště,” oznámil Ante, pohlédl na staršího muže a po chvíli zvažování dodal: “„Pokud budeš chtít, přidáš se k nám ve zbroji.”
„Můj pane! To místo je strašné, domov právě těch zrůd, které tak tragicky pokazily váš včerejší návrat. Jste si jist, že tam chcete v noci vyrazit?” Radovan se neodvážil zvednout oči, hleděl na špičky Anteho okovaných bot a točila se mu hlava. Nevěděl, jestli Ante couvne, či snad jestli ho rozhněval. Poté ucítil na rameni ruku v kovové rukavici. Ante nebyl silák, to ne, ale kdyby se rozhodl Radovana na místě ubít pěstí, Radovan by to přijal.
Ante věrného zbrojnoše jemně uchopil za rameno a ukázal na vlajku svého rodu. Radovan políbil prsten svého pána a okamžitě se začal strojit. Věděl, že dnes večer ho bude čekat těžký boj, a věděl, že Ante zdědil krev své rodiny. Na spodním cípu orvaného praporu viselo motto rodu. Cave Canem. Dnes se nebudou bát lidé zrůd. Dnes to bude naopak. Políbil kříž, vyryl do země brázdu a spolu s ostatními muži vyšli mlčky do lesů.
Tvrz je sídlo Borogravů, vznešeného a starého rodu strážců údolí. Nikde neplatí, že urozenost zavazuje, tolik jako v údolí. Borogravové jsou štítem i obrněnou pěstí svého lidu, nejlepšími z nejlepších, vyvolení ke službě. I takto výtečný rod ale může postihnout katastrofa.
Před pouhými dvěma týdny došlo k událostem, při kterých tuhne krev v žilách. Co se té noci na Tvrzi stalo, nikdo neví, ale když tam přišly ráno dívky z vesnice, našly bránu vyvrácenou a za ní stopy hrůzného masakru, při kterém zemřel i starý kníže Borograv.
Zdálo by se, že je to konec Borogravů. Ovšem rod se psem ve znaku se nevzdává tak snadno. Ze studií se domů ve spěchu vrátil Ante Borograv, právoplatný dědic. A přes všechny pochyby i v něm, jak se zdá, koluje krev Borogravů: v doprovodu žoldáků a věrných přátel vyvěsil znovu na Tvrzi prapory rodu.
Obyvatelé Tvrze se budou muset vyrovnávat s minulostí i vlastní vinou, čekají je těžká rozhodování, konflikty a hledání cesty, jak jít dál. Na Tvrzi vás čeká hra, která bude především o rodině, hrdosti a zradě, o křivdách a svědomí, sebeobětování i naději a o ceně, jakou je člověk ochoten zaplatit za to, aby dosáhl svých cílů.
Tato skupina je pro vás, pokud chcete zažít:
Aiman vhodila do ohně prášek a plameny vyskočily vysoko. Veselí ustalo a všichni usedli.
„Plamen tedy oklamal hloupého popa, učinil tak spravedlivě?” Jednotné cinknutí ze všech stran znamenalo jednoznačné “Ano!”
„Ale skutečnou výzvu pro něj měly hvězdy ještě připravenou. Jsou zde již jen dospělí?” Cinknutí. „Před Plamenem stála Velká služba.” Překvapené ticho.
„A tak právě na tomto místě Plamen sestoupil do Hlubiny, kam nedosáhne ani světlo hvězd, ani teplo ohně, ani vítr změn.” Věděli, o jaké jde místo. Věděli, že příběh, který uslyší, není příběh, který se říká u každého ohně. Mlčeli.
„Cesta do Hlubiny je pro každého jiná, pro každého zvláštní. Plamen z Hlubiny vystoupil dříve než měl, kvůli příliš dobrému srdci a touze pomoct.” Oba klany shromážděné u ohně tajily dech.
„Nejrychlejší z ohařů Hlubiny ho pronásledoval. Plamen běžel už celé hodiny, strašlivý dech ohaře za sebou, pronásledován srdcem, které se nikdy nezastaví. Plamen běžel déle, než by kdo jiný mohl běžet, a už byl na dohled tábora. Když v tom se zastavil a rozhodl se ohaři čelit.” Ticho.
„Věděl, že takhle by jej přivedl k ostatním, a rozhodl se, že raději zemře, než klany prozradit.” V tu chvíli se na okraji světla něco hnulo. Během okamžiku se zpod houní objevily šavle a tesáky. Všichni byli připraveni, ostatně na tomhle prokletém místě může v noci přijít cokoliv. Do světla plamenů však vstoupil snědý muž, jeden z nich. Zvedl ruce vysoko nad hlavu a hrobovým hlasem řekl:
„Spíše by se dalo říct, že jsem tehdy zakopl, jak hloupé dítě.” Kolem ohně zaburácel smích. Za Plamenem, jeden po druhém, přicházeli ostatní členové jeho klanu a nebylo třeba vyprávět příběh do konce. Široká jizva na jeho tváři jasně říkala, co se stalo potom – a kdo odešel po svých. Byl čas pít a tančit.
Na kraji lesa, na místě, kam nikdy nikdo nechodil, vyrostl včera zvláštní tábor. Kočovníci. Jsou to hrdí, divocí a svobodní lidé, kteří hlasitě slaví, vášnivě milují a zuřivě nenávidí. Říká se o nich mnohé. Nedají prý dopustit na svůj klan a své tradice, za své hodnoty a přátele jsou schopni se bít do posledního dechu. Jsou pyšní na své dovednosti a svůj původ. A to poslední, co by je trápilo, je, že místní je tu vidí jen neradi a za zády o nich šíří, že jsou to zloději a šarlatáni, co nikdy nepřinesli nic dobrého. Kočovníci tu sice také očividně nejsou zcela dobrovolně – ale proč tady uvázli a jak, to vesničané nevědí.
Kočovníci jsou zástupci jednoho ze čtyř klanů, z nichž každý má svá specifika a kulturu. Ovšem jedno mají společné – jejich hra bude o hledání toho, co bylo ztraceno, o ctění tradic, o loajalitě a samozřejmě také o lásce. V této skupině se také bude víc než u ostatních pracovat s hudbou, zpěvem a tancem.
Tato skupina je pro vás, pokud chcete zažít:
zpěv, tanec, hudbu, tanec
témata týkající se svobody a povinnosti, tradic
pospolitost v rámci klanu (i kočovníků jako takových)
mnoho linek o rodině, přátelství a hlavně o lásce
věštění, lov (nejen) divoké zvěře
Někde venku zahoukala sova a místností prolétl závan studeného větru. Petro se ještě víc zachumlal do kožešiny a přiblížil se ke krbu. Líbilo se mu tady, dobře se o něj starali. Teď se všichni z kovárny shromáždili kolem ohně, paní zabouchla okenice a pak začalo vyprávění.
O ohni, dracích, strašlivých zrůdách, zradě i nesmírné odvaze a vůli. Petro se tak zaposlouchal, že až podle vyzvánění kostela z nedaleké vesnice poznal, že se přiblížila půlnoc. Příběh skončil a Petro začal v křesle usínat.
„Vstávej, mladíku!” třásl s ním kovář, „pro dnešek naše práce teprve začne.”
Všichni tovaryši si brali nástroje a zástěry. A někde v dáli Petro uslyšel nejpodivnější zaržání, které kdy slyšel, jako když kost chřestí o kost. A přesto si byl jist, že patří koni jejich nočního hosta.
Ve Vesnici vám každý řekne, že v Lese není možné žít. A přesto… stojí zde stará kovárna, kde místní kovářka předává svá moudra mladým tovaryšům. A co víc, v ruinách starého mlýna se usadil mlynář, který se skupinou sirotků mele pšenici celý den i celou noc.
Kovárna a Mlýn nabízí úplně jinou hru než ostatní skupiny. V obou skupinách vás čeká velmi specifická hra, která sice dostane spoustu podnětů od nás, ale vyžaduje specifické hráče. Je to hra, kde vám nikdo nezaručí spánek. Je to hra, kde budete nenávidět své spoluhráče a my budeme opakovaně posouvat vaše hranice – a vy svoje. Je to hra, která vyžaduje vaši plnou pozornost a úniky do nehraní si sice odpočinete, ale jenom si zkazíte zážitek. A samozřejmě je to, hra, která může náhle a brutálně skončit.
Přihlašování do těchto skupin bude trochu složitější než do jiných. Musíte totiž vyplnit dva registrační formuláře a přihlásit se ve skupině o 5 hráčů a hráček. Více se dozvíte v části Přihlašování.
Tato skupina je pro vás, pokud chcete zažít:
temnou, kompetitivní hru s nebezpečím smrti postavy
fyzicky náročnou hru (běhání, přetahování, ale i fyzický nátlak atd.)
spánkovou deprivaci, nepravidelný spánkový režim
hororovou atmosféru
stres, psychický nátlak
Lesa se střez, říká se v údolí. Ten hvozd je plný bytostí tak strašlivých, že ani obyčejná představivost je nepojme. Bytostí tak vzdálených od podstaty lidské. Ale kdo to může říct s takovou jistotou? Vždyť málokdo do lesa vstoupil a navrátil se zpět.
Kdo by nahlédnul pod roušku jeho tajemství, objevil by společenství, které přijalo tradice a uspořádání tak odlišné od světa lidského. Bytosti věčné, pro které je lidský život pouhým okamžikem, pravidla času a věků pro ně neplatí. Co vše musí obětovat, aby přežily? A opravdu nemají s lidmi nic společného?
Tato skupina je pro vás, pokud chcete zažít: